Snídaně je jako obvykle brzy, v půl sedmé, ale je už asi pravidlem, že jsem stejně vzhůru mnohem dřív, než by bylo třeba. Po snídani vyrážíme zpět do Cuska, stejnou cestou, kterou jsme přijeli. Jiná sem ani nevede.
Ještě si vynutím jednu zastávku u pohřebních věží, které jsme navštívili už cestou do Manu a dělám několik fotek. Ostatní moc nechápou, proč tu chci zase zastavit, ale odpolední světlo je odpolední světlo.
V půl páté konečně najíždíme na asfaltovou silnici a kousek před Cuscem se zastavujeme na večeři. Máme v plánu dát si quineapig - morče. Morčata jsou v Jižní Americe chována podobně jako naši králíci. Je to tradiční, ale sváteční jídlo. Dosud jsme v Peru neměli příležitost ho ochutnat. Dnes je ale neděle, sváteční den a tak využíváme příležitosti a Roberto nás vede do restaurace, kde je prý zaručeně budou mít. Mají. Nemáme odvahu dát si každý celou porci a tak si dáváme vždy jedno zvířátko na dva lidi. Restauratér je tím trochu zklamaný, ale na druhou stranu mu děláme radost útratou za pivo, které do nás po celodenním přejezdu docela padá. Na to tu nejsou zvyklí. Pivo je tu docela drahé i pro nás, natož pro místní. Pro ty je běžné objednat si jednu láhev pro celý stůl. No, z morčátek moc nadšení nejsme a přirovnání k malému, tuhému a divně okořeněnému králíkovi je asi docela trefné. Myslím, že víc než jen pár kousků od některých z nás skončilo u malého pejska, co škemral pod stolem. Na závěr nás ještě restauratér mile překvapil tím, že dokázal spočítat účet pro každého zvlášť a správně. To se nám v Peru stalo poprvé. Ne že bych chtěl Peruánce hanit, ale myslím, že buď neumějí počítat, nebo možná doufají, že se ve společném účtu ztratí sem tam nějaké to pivo, nebo dokonce jídlo navíc.
Do Cusca přijíždíme až kolem deváté. Na recepci hotelu si vyzvedáváme věci a zase se ubytováváme.
13. den (22.10.2012 ) – návrat do Limy
Další den nás nečeká nic moc zajímavého. Můžeme se tentokrát i dlouho válet, protože vyrážíme až něco po jedenácté. Chvíli před jednou pak odlétáme z místního letiště zpátky do Limy. S lukem kupodivu není žádný velký problém. Jediným silnějším zážitkem dnešního dne je tedy zvuk motorů letadla při vzletu a následném stoupání nad hory. Pocit, že letadlo musí každou chvíli spadnout, nebo narazit do hor, které nedokáže přeletět, jsme měli všichni. Když se to přeci jen podařilo, dost jsme si oddychli. Létám docela často, ale tentokrát jsem byl opravdu nervózní.
Let trval něco málo přes hodinu a půl. V Limě máme volno. S bráchou jdeme na večeři do blízké a docela dobré i levné restaurace v "obchoďáku", kterou už někdo vyzkoušel při předchozím pobytu v Limě. Nebyla to špatná volba. Ještě nakupujeme nějaké potraviny a pití a pak už jdeme rovnou na hotel. Spát jdeme brzy. Zítra budeme vstávat už ve tři.
14. den (23.10.2012) – Národní rezervace Pacaya - Samiria
Časné vstávání, snídaně, přejezd na letiště a chvíli před půl sedmou odlétáme z Limy. Kufry jsme zase nechali na hotelu. Po dvou hodinách letu přistáváme v Iquitos, městě na severovýchodě Peru. Iquitos leží na břehu Amazonky a je největším městem v peruánském deštném pralese. Má něco přes 430 tis. obyvatel. Na letišti se setkáváme s místním průvodcem Armandem, nasedáme do připraveného tranzitu a vyrážíme hned dál, do města Nauta. Cestou zastavujeme na oběd na nějaké typické místní jídlo s názvem juant, v ne moc důvěryhodném podniku u silnice. Myslím, že to bylo kuřecí, rýže, koření, to celé zabalené v nějakém listu a už ani nevím, jestli pečené, nebo vařené. Bylo to dobré, ale jsem rád, že jsem očkovaný proti žloutence. Ještě následuje obvyklá anabáze s placením, kdy se nám na společném účtu objevilo několik piv i jídel navíc, ale na to už jsem si tu skoro zvykl. Na poslední asi kilometr nebo dva cesty přesedáme na místní mototaxi, protože prý do přístavu v Nautě auta nemohou. Cestou zpátky ale pojedeme autem rovnou z přístavu, tak nevím, co to mělo být. Každopádně to bylo docela příjemné zpestření cesty, zvlášť proto, že tu máme nejmenší auto z celé cesty po Peru, kde jsme jako sardinky. Přesun z Iquitos do Nauty trval i s obědem asi dvě hodiny.
V přístavu nasedáme na podobnou motorovou loď, jakou jsme jezdili v Manu a pokračujeme asi hodinu po proudu řeky Maraňón. Bohužel je nyní velmi málo vody a není tak možné doplout až k lodži, kde máme trávit několik následujících dnů. Nezbývá nám, než pěšky šlapat rozbahněnou stezkou v džungli.
V Amazonii jsou jen dvě roční období. Období sucha, "léto", od května do října a období dešťů, od listopadu do dubna. My jsme zde na konci období sucha a je to znát. Mají tu pro nás u řeky sice na cestu připravené holínky, ale moje velikost chybí, tak pokračuji v sandálech. Nijak mi to ale nevadí, je to zábavnější. J V období dešťů je zde hladina vody až o asi osm metrů výš a je to zřetelně vidět všude okolo, zejména na kmenech stromů.
Po asi čtyřiceti minutách chůze, kolem jedné, konečně přicházíme celí utrmácení k Pirhanha Ecoexplorer Lodge. Jsme 4°28' pod rovníkem a je 37°C ve stínu. Pirhanha Ecoexplorer Lodge leží v národní rezervaci Pacaya-Samiria. S rozlohou 20 800 km2 se jedná o jedno z největších chráněných území Peru a zároveň o největší národní rezervaci. Má trojúhelníkový tvar ohraničený na severu řekou Maraňon a na jihu řekou Ucayali. Od spojení těchto dvou řek na špici trojúhelníku začíná Amazonka.
Lodže leží na břehu laguny a je na první pohled hezká, na druhý ale na nás moc dobrý dojem neudělala. Ne že bych byl nějak rozmazlený, ale společné sociální zařízení vždy pro tři dvoumístné chatky (těch je tu asi devět) mi tu přeci jen docela vadí. A vůbec celkový dojem není nic moc. A to si v tuhle chvíli ještě nevšímáme děravých střech. Ještě ke všemu ze sprchy, kam je přes nádrž v lodži čerpána voda z laguny, teče skoro víc bahna, než vody. K pozdnímu obědu máme sumce, který je výborný a tak trochu zachraňuje situaci. Po obědě máme v plánu vyrazit do džungle, ale spouští se silná bouřka, tak asi hodinu čekáme, než déšť poleví. Mezitím si už samozřejmě všímáme oněch děravých střech, ale co se dá dělat. V lodži se nakonec našla vhodná velikost holin i pro mě a tak už zbývá jen navléct pláštěnky a jít. Během asi hodinové procházky dostáváme zajímavý výklad o rostlinách a hmyzu, které po cestě vidíme a po návratu do lodže nás čeká večeře. Po ní vyjíždíme na dvou menších loďkách na lagunu na pozorování kajmanů. Už neprší. Opět se nám ale nedaří a nevidíme ani jednoho. Ještě pak chvíli pobíhám s foťákem kolem lodže, ale je tu strašně moc komárů, tak to dlouho nevydržím a jdu spát.
15. den (24.10.2012) – Národní rezervace Pacaya - Samiria
V noci mi byla překvapivě docela zima. Vstávám hodně brzy, už jsem nemohl spát. Dávám si kafe, bahenní sprchu a zkouším zase něco nafotit.
Po snídani bychom měli vyrazit do džungle, ale začíná další bouřka a tak se jdeme zase válet. Prší skoro celé dopoledne. Před obědem naštěstí déšť ustává a tak hned po něm vyrážíme. Jdeme k řece cestou, kterou jsme předchozí den přišli, a kterou budeme absolvovat ještě několikrát. Vyjíždíme na řeku na pozorování růžových a šedých sladkovodních delfínů. Vidíme jich docela dost, ale je to většinou jen krátké mihnutí. Pak ještě navštěvujeme vesnici místní komunity přímo na soutoku Maraňonu a Ucayali, kde se dozvídáme nějaké postřehy z jejich života. Máme tu také možnost, na improvizovaném a narychlo připraveném tržišti, nakoupit nějaké jejich výrobky, hlavně ozdoby ze semen, tykví a dřeva. Cestou zpátky nás čeká ještě jeden zajímavý zážitek, když nám do lodi naskáče několik, asi patnácti až dvaceti-centimetrových, sumců vyplašených hlukem motoru. Když chceme ryby mrskající se na dně lodi hodit zpátky do vody, musíme být velmi opatrní, protože mají na hlavě několikacentimetrové ostny. Díru v ruce má ale nakonec jen průvodce Armando. Do lodže se vracíme těsně před setměním, něco před šestou.
16. den (25.10.2012) – Národní rezervace Pacaya - Samiria
Další den vstávám opět s rozedněním. Zase jsem moc dobře nespal. Ráno trávím s Michalovým atlasem ptáků Peru a snažím se určit ty, které mám na fotografiích.
Po snídani vyrážíme zase na řeku. Nejprve nás čeká už
známá cesta džunglí
a během ní, hned pár kroků za lodží, narážíme na mladého, asi 40-50 cm dlouhého křovináře. Je
to jeden z nejjedovatějších místních hadů. Jedno kousnutí by asi stačilo. Mladí
jedinci totiž, jak jsme byli poučeni, na rozdíl od dospělých, vypustí při
kousnutí všechen jed co mají. No, v lodži je v záloze pár měsíců prošlé sérum,
tak mu strkám objektiv před tlamičku a pokouším osud. Nijak jsem ho tím ale
nerozhodil a tak všichni v pořádku pokračujeme svou cestou. My z té naší odbočujeme ještě k jedné laguně,
podívat se na největší druh leknínu, viktorii královskou, která tu roste.
Bohužel jí tu ale není moc, nejsou tu žádné květy a ani listy nejsou nijak
zvlášť velké. Roste tu ale spousta vodního hyacintu. To je sice plevel, který
působí problémy na mnoha místech světa, ale kvete opravdu nádherně. Pak už
jdeme přímo k lodi.
Z řeky Maraňon přejíždíme na řeku Ucayali a po nějaké době plavby proti jejímu proudu přistáváme u vesnice San Jose de Paranapura. Je asi půl dvanácté. Ve vesnici nás vítá místní "starosta" a krátce nás provádí. Mimo jiné nás zavedl i k malé laguně za vesnicí, kde máme možnost vidět již zmíněnou viktorii královskou, tentokrát ale i s květy a asi až metrovými listy. Vypráví něco ze života vesnice a poté jdeme k jeho domu, před kterým během chvíle místní lidé vytvoří malé tržiště a nabízí nám své výrobky. Poté nám ve starostově domě dvě mladé vysmáté indiánky připraví oběd. Rýži a sušené uzené maso. Byl dobrý. Kuchyni jsem viděl naštěstí až poté, co se chtěly se mnou vyfotit. "Gringo" je tu prý pro holky, něco jako pro ty naše, princ na bílém koni. Fotky děláme mým foťákem a musel jsem slíbit, že je po návratu pošlu emailem Armandovi, který jim je pak prý předá. To jsem i udělal. Z vesnice odplouváme asi v půl třetí zpátky do lodže. Cestou ještě koukáme po delfínech, ale dnes jich moc nevidíme. Zato sumců nám cestou zpátky naskáče do lodi ještě víc, než včera.
Do lodže dorážím kolem páté, asi půl hodiny po ostatních. Zdržuji se focením, od kterého mě vyrušil až průvodce Armando, který se mě vydal hledat. Měl docela panickou hrůzu, že se mu v džungli někdo z neukázněných svěřenců, jako já, ztratí. Zdržení se ale vyplatilo. Na kmeni stromu jsem si všiml samce tesaříka harlekýna, nádherně zbarveného velikého brouka a i Armando pomalu skákal nadšením. Ani on ho prý ještě nikdy neviděl. Udělal jsem hromadu fotek a ještě jsem si řekl, že ho musím ukázat Michalovi. Vyrazili jsme tedy do lodže, ke které nám zbývalo už jen tak 200 m a tam jsme se dozvěděli, že Michal vyrazil sám někam do džungle. Armando byl zase zoufalý. Michal se naštěstí po chvíli objevil a kupodivu i tesařík na něj počkal a nikam neutekl. Spal. Rychle se začalo stmívat a po večeři a láhvi rumu jsme šli spát i my.
17. den (26.10.2012) – Národní rezervace Pacaya - Samiria a cesta zpátky do Limy
Na dnešní ráno jsme se domluvili, že vyrazíme na lagunu pozorovat ptáky kolem ní. Vzhledem k dobrovolnosti výletu dokázalo vstát jen pět z nás a tak v šest, v neúplném počtu, vyrážíme na jedné ze dvou menších loděk, které máme k dispozici na laguně. Ptáci jsou plaší stejně jako u nás. Některý nás pustí blíž, jiný ne. Máme tu možnost pozorovat ostnáky, těch je tu asi nejvíc, rybáky, několik druhů volavek, kormorány, kukačky, káňata, kamiše - velké ptáky podobné samici páva a spoustu dalších, menších i větších ptáků, jejichž jméno by nezasvěcenému asi nic neřeklo.
Chvíli poté, co jsme se vrátili do lodže, opět vyrážíme na lagunu. Tentokrát již v plném počtu, vybaveni zbytky kuřete a rybářskými pruty. Tedy dá-li se tak říkat klacku s kouskem vlasce s háčkem. Máme v plánu nachytat k obědu nějaké piraně. To se nám kupodivu docela daří i přesto, že nikdo z nás není zrovna zkušený rybář. Sem tam nějaká ryba proletí vzduchem a přistane zpátky ve vodě i deset metrů od loďky, v horším případě někomu z kolegů na zádech. Michal se může dokonce pochlubit kousnutím do prstu. Před polednem máme v kýblech asi dvacet piraní. Nejsou nijak velké a dost jsme jich i pustili, ale alespoň něco. Zbytek návnady házíme do laguny a voda se začíná vařit. Myslel jsem, že se to děje jen ve filmech. Nachytané ryby pak dostáváme smažené, jako zákusek po obědě. Jsou dobré, ale jsou to opravdu jen jednohubky.
Po obědě nás pak čeká cesta zpátky do civilizace. Cestu k řece už zvládáme za necelou půl hodinu, zato cesta proti proudu Maraňonu, zpátky do Nauty, trvá dvakrát déle, než cesta sem. Po tedy asi dvou hodinách plavby jsme v Nautě a odtud pokračujeme další dvě hodiny tranzitem do Iquitos. V Iquitos se zastavujeme asi na hodinu v centru města, ale není moc o co stát. Alespoň mě tedy za tu chvíli město ničím nezaujalo. Z Iquitos odlétáme v osm a po hodině a půl jsme opět v Limě. Ještě nám zbývá prokousat se dopravní zácpou k hotelu a konečně si můžeme dát teplou a čistou sprchu.
18. den (27.10.2012) – Caral
Z Limy dnes vyrážíme něco po osmé, tentokrát se všemi zavazadly, tranzitem do Caralu. Caral je archeologické naleziště a jedno z nejstarších známých měst Ameriky ležící v údolí řeky Supe asi 200 km severně od Limy (starší je snad už jen nedaleké Sechin Bajo v Casma). Je také zapsaný na seznamu UNESCO. Jedná se o pyramidový komplex zabírající plochu více než 60 hektarů a byl osídlen přibližně mezi roky 2600 - 2000 př.n.l.. Kultura, která zde žila se nazývá Norte Chico, nebo také civilizace Caral, či Caral-Supe. V okolí řeky Supe se pak nachází ještě dalších asi 19 pyramidových komplexů. Samotný Caral obývalo asi 3 000 lidí a společně s ostatními pyramidovými komplexy v okolí tu mohlo žít až 20 000 lidí.
Většinu cesty do Caralu jedeme po dálnici pouští, podél pobřeží a na místo přijíždíme kolem dvanácté. Krajina je i zde téměř pustá, jen kolem řeky je zeleno. Před rozlehlým Caralem je docela dost autobusů a je tu velmi živo. Jak po chvíli zjišťujeme, v těchto dnech zde zrovna probíhají nějaké slavnosti.
Platíme vstupné a hned za branou jsme překvapeni tím, že jsme tu sami větší atrakcí, než téměř 5 000 let staré město. Každá druhá peruánská školačka se chce vyfotit s gringos. Musím říct, že nás to docela těší. J Chvíli ještě čekáme, než jeden z mnoha caralských archeologů, kteří zde pracují zároveň jako průvodci, usoudí, že je skupina dostatečně velká a vyrážíme na prohlídku. Caralu dominuje šest pyramid z hrubě opracovaného kamene spojovaného směsí bláta. Zděné jsou jen obvodové zdi a vnitřek je vyplňován směsí kamení a písku. Pyramidy před jejich objevením a odkrytím vypadaly jen jako velké hromady písku v poušti a byly dlouho přehlíženy. Jako obvykle ale nedávám moc pozor a věnuji se spíše focení. Škoda jen toho poledního slunce.
Prohlídka trvá asi dvě hodiny a já se po ní ještě stačím na chvíli odtrhnout a vyběhnout na blízký kopec pro několik záběrů. Pak vyrážíme do města Barranca. Tam si v restauraci na pobřeží dáváme večeři a něco po šesté se ubytováváme v hotelu Chawin. Ještě dostáváme varování před procházkami mimo hlavní ulice, ale jsme po celodenním cestování docela unavení, tak si s bráchou jen naproti v krámku kupujeme něco k pití a jdeme spát. No, teda pokoušeli jsme se spát. Pokoj situovaný na hlavní ulici v kombinaci se sobotou znamenal bezesnou noc.
19. den (28.10.2012 ) – cesta do Huarazu
Ráno po snídani vyrážíme na sever do Huarazu. Cesta s několika zastávkami na focení trvá asi šest hodin. V Huarazu jdeme nejprve na oběd a něco po třetí se ubytováváme v pěkném hotelu Colomba. Ostatní jdou courat po městě a já tentokrát po předchozí probdělé noci zůstávám na pokoji a užívám si vířivku a postel. Zaspal jsem dokonce i bezpečnostní míting ohledně zítřejšího plánovaného výstupu k jezeru 69 v Národním parku Huascaran. Bráchu na něm docela vystrašili. Dva průvodci, kteří půjdou s námi se prý tvářili, jako by šlo o výstup na Everest. No uvidíme. Výška 4 550 m.n.m., do které se máme z nějakých 3 900 m.n.m. dostat po svých, mi nepřijde nijak hrozná. Byl jsem i výš. Když si ale vzpomenu na problémy některých z nás s nadmořskou výškou u Titicaca, není radno nic podceňovat. Na bráchovi se ta výška začíná projevovat už teď.
20. den (29.10.2012 ) – Národní park Huascarán
Do Národního parku Huascarán vyrážíme z Huarazu v půl osmé. Asi po hodině přijíždíme k městu Yungay v nadmořské výšce 2 500 m.n.m.. Toto město bylo roku 1970 zcela zničeno, když se při zemětřesení o síle téměř 8 stupňů Richterovy stupnice ze západní stěny hory Huascarán utrhla masa horniny a ledu a následná lavina bahna a kamení asi 15 km vzdálené město pohřbila. Zahynulo tu asi 18 000. Některé zdroje dokonce uvádějí až 25 000. V celém Peru jich tehdy zemřelo kolem 70 000 a jednalo se o největší přírodní katastrofu v jižní Americe. Při zemětřesení také zemřelo všech 14 členů československé horolezecké expedice "Peru 70", jejíž cílem bylo dosažení vrcholu Huascaránu. Lavina bahna a kamení je tehdy zastihla v základním táboře.
Je zvláštní pohybovat se v těchto místech, když víte, že několik metrů pod Vámi je pohřbené celé město i s jeho obyvateli. Peruánská vláda tehdy zakázala odkrývací práce a místo prohlásila národním hřbitovem. Sesuv zde dodnes připomínají obrovské balvany roztroušené po krajině. Dnešní, nově vybudované město, bylo postaveno asi o 1 500 m dál a my z něj stoupáme po prašné cestě ke vstupu do parku.
Národní park Huascarán byl založen v roce 1975 a je pojmenovaný právě podle Huascaránu, nejvyšší hory Peru (6 768 m.n.m.). Leží v Bílých Kordilierách a jeho rozloha je 3 400 km2. Park je od roku 1985 zapsán na seznamu UNESCO.
Branou parku projíždíme asi v deset. Platíme vstupné 5 Sol a pokračujeme dál ve stoupání kolem jezer Llanganuco s krásnou tyrkysovou barvou. U nich na pár minut zastavujeme a pak ještě chvíli pokračujeme až do nějakých 3 900 m.n.m.. Je něco před jedenáctou a dál už budeme pokračovat po svých.
Je sychravo a mám docela obavu, aby nás nahoře nezastihlo špatné počasí. No uvidíme. Vpředu jde průvodce Christian, vzadu pak skupinu zajišťuje jeho kolega. Nejprve stoupáme jen pozvolna, pohodlnou cestou údolím, ale vzhledem k nadmořské výšce je už i to docela namáhavé. Michal to vzdává a vrací se už po chvíli a asi ve 4 000 metrech ho následuje i brácha. Ten je na tom hůř. Od včerejška mu nebylo moc dobře a teď se u něj už jasně projevují příznaky výškové nemoci. Nechce se mi ho moc nechat jít zpátky samotného, ale tvrdí, že to zvládne. Naštěstí nejsme od auta ještě moc daleko a tak se rozdělujeme.
My ostatní pokračujeme v cestě a výstup začíná být náročnější a strmější. Stoupáme dál, příkrou stezkou mezi dvěma vysokými vodopády, v kterých ale není nijak moc vody. Asi v půlce většího z nich zastavujeme na několik minut odpočinku a pak ještě jednou, u malého jezírka, když se dostaneme na horní úroveň tohoto vodopádu. Posilňujeme se a vyrážíme dál. Ostatní už hodně zpomalili a tak jsem stále víc napřed. Říkám si, že mě stejně brzy dohoní, když se zdržuji focením, ale nevypadá to tak. Raději tedy chvílemi čekám, než je zas uvidím, aby si nedělali starosti, že se jim tu někde ztratím. Procházíme teď nevelkým sedlem, podél říčky napájející vodopád a mě stále překvapují, i v téhle výšce, krásně kvetoucí kaktusy a spousta keřů. Jsme asi ve dvou třetinách našeho dnešního výstupu. Na konci sedla nás čeká ještě jedeno strmé stoupání, ale jsme už v podstatě jen kousek před naším cílem, tak na ostatní už nečekám. Chci mít na místě trochu víc klidu a času na focení a vyplatilo se. Tyrkysové jezero 69, pod hřebenem hory Chacraraju (6 110 m), jsem kvůli terénním nerovnostem spatřil až jen pár metrů před ním a pohled to byl úžasný. Mraky se najednou roztrhaly a po náročném výstupu jsem si v tu chvíli přišel skoro jako v ráji. Jsem ve výšce 4 550 m.n.m. a je pár minut po druhé. Ostatní přicházejí asi po dvaceti minutách a všichni sdílí stejné nadšení. Těžko se to dá popsat slovy. Nejradši bych pokračoval ještě dál a výš, ale s ohledem na ostatní to nejde. Škoda.
Na zpáteční cestu vyrážíme ve tři. Vůbec se mi z tohohle nádherného místa nechce, ale co se dá dělat. Cesta zpátky do údolí je snadná. Tentokrát se ale opožďuji já. V sedle se pouštím do focení říčky na dlouhé expozice a ostatní mezitím mizí někde v dálce. Ne že by mi vadilo být tu sám, ale přeci jen mě to docela překvapilo. Když jsem je dohnal, byli už skoro v půlce sestupu pod vodopády.
K našemu tranzitu přicházíme asi v pět. Za celou cestu tam a zpátky jsme potkali asi jen pět lidí. U auta zjišťujeme, že je bráchovi pořád špatně a skoro celou dobu prospal. Už se nezdržujeme a vyrážíme zpátky od Huarazu. Jízda z parku dolů po rozbité prašné cestě, už za tmy, je hodně dlouhá a nepříjemná. V Huarazu se loučíme s oběma místními průvodci a jdeme na večeři do restaurace, kterou nám doporučili. Je v Peru naší poslední. Zítra nás čeká několikahodinový přesun rovnou na letiště do Limy a pak už bohužel jen dlooooouhá cesta domů. Jen brácha si dovolenou ještě prodloužil asi o týden marodění. Mimochodem, luk jsem nakonec nedovezl. V Iberii, se kterou jsme letěli z Limy chtěli dalších 60 Euro za zavazadlo, což byla mnohonásobně vyšší cena, než cena luku. Zůstal na letišti v Limě.
