A je to tady. Na jaře roku 2012 jsme s bráchou přemýšleli nad nějakou zajímavou dovolenou a po ne moc dlouhém rozmýšlení jsme se rozhodli pro třítýdenní "poznávačku" Peru s Michalem Kohnem, doktorem přírodních věd a naším kamarádem, který na základě svých zkušeností ze světa založil cestovku Albatrostravel, zaměřenou na ekoturistiku a malé skupiny a s kterým jsem už několik podobných cest absolvoval.
Naše letošní cesta začíná 9.10.2012 brzy odpoledne odletem
z Prahy
z Ruzyňského, nyní nově Havlova, letiště. Než opustíme Evropu, čeká nás ještě
mezipřistání ve španělském Madridu, kde máme nějakých sedm hodin času. Vyrážíme
tedy do města na drink a na večeři a při tom se seznamujeme s ostatními
spolucestovateli. Včetně mě, bráchy a Michala je nás celkem devět. Vypadá to na
docela pohodovou skupinu.
Večer se vracíme na letiště, kde konečně nastupujeme do letadla, které míří již přímo do Limy, hlavního města Peru.
1.den (10.10.2012) - Lima
V Limě, městě založeném v roce 1535 španělským dobyvatelem Fraciscem Pizzarem, přistáváme po dvanáctihodinovém letu něco před šestou ráno místního času. Časový posun je oproti České republice sedm hodin a až se u nás za pár dnů změní čas na zimní, tak to bude jen šest hodin. Změnu času v Peru nemají.
Peru je třetí největší zemí Jižní Ameriky, známá především kulturou Inků a leží na západě kontinentu pod rovníkem. Západní část Peru tvoří úzký pás hlavně pouštních oblastí na pobřeží Tichého (Pacifického) oceánu. Směrem do vnitrozemí se zvedají Andy, které pak na východě klesají do amazonských nížin. Peru má přibližně 28 mil. obyvatel, ale vzhledem ke své rozloze velmi malou hustotu osídlení. Lidé se soustřeďují hlavně ve velkých městech. Jen v Limě jich žije téměř třetina, z toho velká část v tzv. calampas, což jsou v podstatě slumy na periferii města. Úředními jazyky jsou v Peru španělština, kečuánština a ajmarština.
Po výstupu z letadla nás na letišti ještě čeká celkem obvyklá anabáze se ztracenými kufry. Michalovi a dalším dvěma spolucestovatelům, Danovi a Emilovi chybí. Asi bych se už po všech svých cestách divil, kdyby někdy dorazily všechny v pořádku. Snad je dopraví brzy.
Ještě na letišti se seznamujeme s Irmou, jednou z několika průvodců, kteří nás budou během naší cesty po Peru doprovázet a pak už nasedáme do připraveného mikrobusu a jedeme na hotel. Překvapuje mě, že je tu mlha a sychravo, ale prý je tu tak téměř pořád. Počasí v Limě výrazně ovlivňuje studený Humboldtův proud, který ochlazuje pobřeží a Andy, na jejichž svahy se Lima rozrůstá. Chladný vítr od moře přináší jen minimum srážek a přes Andy se z vnitrozemí dešťové mraky nedostanou. Přestože je zde tedy téměř pořád mlžný opar a jen velmi málo slunečných dnů, po celý rok tu téměř neprší. Uvádí se 20 - 50 mm srážek ročně. Lima je tak nejsušší hlavní město na světě. Je vlastně vystavěna na poušti.
Po příjezdu do čtvrti Miraflores, prý druhé nejlepší čtvrti Limy, odkládáme zavazadla na recepci hotelu Monte Real, kde budeme ubytovaní a v několika skupinkách vyrážíme po okolí. Pokoje budou připraveny až kolem poledne. Na první pohled si všímám, jak je tu všude čisto a uklizeno. Nikde se na ulicích neválí žádné odpadky ani nedopalky a to i přesto, že tu nikde není moc odpadkových košů. Není výjimkou vidět někoho zametat chodník před domem, nebo dokonce leštit lampy veřejného osvětlení.
Ve městě si v první směnárně vyměňujeme peníze. Je to podstatně výhodnější, než na letišti. Peruánskou měnou je Sol a jeden Sol nás tu v přepočtu vyjde cca na 7,65 Kč. Na letišti to bylo mnohem blíž k osmi Korunám. Dál pak couráme po městě. Jednou ze zajímavostí, kterou během dopoledne vidíme je „Kiss Park“. Park rozkládající se nad pobřežím oceánu na ploše asi 100 x 100 metrů, s velkou sochou líbajících se milenců, který se stylem snaží kopírovat Gaudího park v Barceloně. Kvalit a rozlehlosti Gaudího parku sice ani zdaleka nedosahuje, ale i tak je to v šedavé Limě výjimečně příjemné barevné místo.
Kolem poledne se vracíme na hotel ubytovat se a pak vyrážíme na oběd do jedné z restaurací poblíž. Tomu, že jsme v druhé nejlepší čtvrti Limy, odpovídá i cena oběda, podobná cenám v centru jiných metropolí.
Po obědě vyrážíme s místním průvodcem, kolegou Irmy, mikrobusem po Limě. Navštěvujeme znovu, nyní již všichni společně, už zmíněný Kiss park, hlavní náměstí Plaza de Armas s královským palácem a dalšími honosnými budovami z koloniálního období a také klášter San Francisco včetně jeho katakomb s kostnicí. Škoda, že se uvnitř nesmí fotit. Rozhodně by bylo co. Na chvíli zastavujeme i u Huaca Pucllana, pyramidového komplexu z vepřovicových cihel, pozůstatku kultury Lima (3.- 8. stol. n.l.). Systematický archeologický výzkum zde začal až v roce 1982. Do té doby byly pyramidy v žalostném stavu a sloužily spíše jako smetiště. Do komplexu ale kvůli nedostatku času nejdeme. Nakonec navštěvujeme muzeum zlata. Expozice se zlatými a dalšími nejcennějšími předměty se nachází v podzemí v ohromném trezoru za pancéřovými dveřmi. Bohužel je už hodně pozdě, takže máme asi jen půlhodinovou prohlídku po zavíračce. I tak to ale stálo za to. Po zavírací době jsem každopádně v muzeu ještě nebyl.
Celkově na mě ale Lima nijak zvlášť dojem neudělala. Je to šedavé neutěšené město s permanentní dopravní zácpou, kde je troubení národním sportem. Stejné jako doma v Chomutově. Tedy až na to troubení. :-)
Po návratu do hotelu nás čeká uvítací drink, pisco sour, koktejl z místní kořalky, limetkové šťávy a vaječného bílku a večeře. Po ní ještě někteří z nás vyráží do města, ale já i brácha jdeme spát. Zítra a vlastně téměř po celý zbytek cesty nás čeká velmi brzké vstávání.
2. den (11.10.2012 ) - Ballestáské ostrovy a Paracas
Už v půl čtvrté ráno vyrážíme po Panamerické dálnici do Paracasu. Ten leží necelých 300 km jižně od Limy a je výchozím bodem pro návštěvu Ballestáských ostrovů, kterou máme v plánu.
Cestou míjíme v poušti spoustu chatrčí a přístřešků, připomínající spíše chlívky a průvodce nám vysvětluje, že si tu lidé na státní půdě mohou postavit obydlí a po pěti letech jim pak pozemek připadne a stát jim tam je ještě povinen zavést vodu a elektřinu. Lidé tam ale vesměs zatím nežijí. Lima, tedy její okrajové části, ony již zmíněné calampas, byly prý donedávna stejné. Čím dále od centra Limy, tím je to samozřejmě s již zmiňovanou pozoruhodnou čistotou horší, ale když si vzpomenu například na cestu po sousedním Ekvádoru před pár lety, je to vlastně docela v pohodě.
Po příjezdu do Paracasu nasedáme na asi dvaceti nebo třicetimístný rychlý člun a spolu několika dalšími lidmi z různých koutů světa vyrážíme k ostrovům. Lístek na člun stojí asi 40 Solů. Ballestáské ostrovy jsou Národní přírodní rezervací asi 10 km od Paracasu, kterou tvoří v podstatě jen několik větších skal o celkové ploše asi 1 200 m2. Žije tu ale ohromné množství terejů guánových, pelikánů, kormoránů, tučňáci humboldtovi, rybáci, spousta dalších mořských ptáků a dva druhy lachtanů - lachtan hřivnatý (lvoun) a lachtan jihoamerický. Cestou na ostrovy se ještě zastavujeme u tzv. Candelabry (svícnu), 120 m vysokého geoglyfu ve tvaru trojzubce, vyrytého do pobřežního svahu podobně jako obrazce na planině Nazca, vzdálené asi 150 km. Jeho původ je taktéž nejasný.
Projížďka kolem ostrovů trvá asi dvě hodiny a asi 500 fotek. Je to úžasná podívaná, kterou si asi málokdo, pokud má možnost, nechá ujít. Podobných člunů, jako je ten náš krouží kolem ostrovů ještě asi deset. Dříve se tu těžil ptačí trus, tzv. guano, což už ale připomíná jen několik zašlých nakládacích ramp. Dnes se na ostrovy běžně vstupovat nesmí, ale i z člunu jsou místní zástupci živočišné říše téměř na dosah ruky.
Po návratu na pevninu se, vzhledem k tomu, že máme ještě dostatek času, neplánovaně vydáváme do přilehlé Národní rezervace Paracas. Vstupné je zanedbatelné, myslím, že 10 Solů. NR Paracas je skalnatá poušť omílaná Tichým oceánem s nádhernými barvami a scenériemi. Projíždíme jeho severnější část a zastavujeme na několika působivých místech a vyhlídkách. Mám rád takovéhle pustiny. Klidně bych tu vydržel i několik dní. Navštěvujeme tu také malé, nepříliš zajímavé muzeum zaměřené na místní faunu. Ze zdejší oblasti také pochází spousta prastarých mumií, k jejichž zachování bylo místní klima vhodné. Některé z nich dokonce nesou známky náročných lékařských operací lebky apod. Zdejší v podstatě sterilní pouštní prostředí poskytlo pro takové zákroky relativně vhodné podmínky.
Odpoledne se vracíme do Paracasu na pozdní oběd a něco před čtvrtou hodinou vyrážíme zpět do Limy. Cesta trvající přes čtyři hodiny je úmorná. Po cestě ještě zastavujeme ve městě Chincha, jedné z oáz na pobřeží a vinařské oblasti, na ochutnávku vína. Ochutnáváme ho asi sedm druhů a také pisco, místní kořalku vyráběnou právě z vína. Vína jsou hodně sladká, ale dobrá. Snad každý jsme si odvezl nějakou láhev. Do hotelu přijíždíme celkem pozdě večer, takže už nás čeká jen plechovka piva, sprcha a postel.
3. den (12.10.2012 ) – Puno
V půl sedmé ráno vyrážíme na letiště a tam získáváme i chybějící kufry. V půl desáté pak odlétáme do jihovýchodní části peruánských And, do města Juliaca na náhorní rovině Antiplano. Let trvá asi hodinu a půl. Na místě nás čeká krásné počasí a uvítací výbor v podobě dětského sboru před vstupem do letištní haly. K čekání na zavazadla nám hraje opravdu dobrá tradiční kapela. Působí to tu na nás hodně pozitivně.
Na letišti se setkáváme s dalším z našich průvodců, nastupujeme do připraveného mikrobusu a přesouváme se do Puna, města ležícího na březích jezera Titicaca. Puno je největší město na břehu jezera, založené Pedrem Antoniem Fernándezem de Castro v roce 1668 a má v současnosti přibližně 100 000 obyvatel.
Ubytováváme se v pěkném hotelu Qelqatani v centru města a po poledni pak zas po menších skupinkách vyrážíme do města. Na tržnici u přístavu kupujeme po smlouvání za docela dobrou cenu nějaké dárky a pak si v místní, ne moc důvěryhodné restauraci dáváme oběd. I s pitím vyjde na cca 20 Solů. Překvapivě je ale výborný a nic nám po něm není J.
Pak už se pomalu vracíme zpátky na hotel. Někteří z nás tu mají znatelný problém s nadmořskou výškou, která je více než 3 800 m.n.m. Všude jsou tu ale k mání produkty z koky. Čaje, bonbóny a podobně. Ty prý účinky nedostatku kyslíku zmírňují. Nevím, já s nadmořskou výškou žádný problém nemám, ale neodříkám si. :-) Pro případ, že by koka nezabrala, je na recepci hotelu připravena kyslíková láhev, která je hojně využívána, především staršími turisty. Večer si už jen s bráchou vychutnáváme láhev vína, kterou jsme si koupili předešlý den v Chinche a jdeme spát. Na nějaké ponocování a večerní prohlídky města přeci jen není moc energie. Ještě jsme si pořádně neodpočinuli.
4. den (13.10.2012 ) – Titicaca
Je sobota. Vstávám v pět ráno a i když jsme dnes
měli možnost zatím nejdelšího spánku, spal jsem asi nejmíň a nejhůř. Peruánci používají
klaxon asi častěji než brzdu
i ve tři ráno a s dostupným množstvím koky se tu asi i dlouho kalí. A to
jsem si říkal, že je fajn, že nemáme hotel na rušné ulici. Když k tomu
ještě připočítám války upírů, zombie a bůh ví čeho ještě, co se mi zdálo, když
už se mi podařilo chvílemi usnout, tak dnešní noc byla opravdu bída.
V šest jdeme na snídani, kde se dozvídáme, že dojmy z noci jsme měli
všichni stejné vč. špatných snů. Prý je to z té nadmořské výšky.
Po snídani vyrážíme na jezero Titicaca. To leží v nadmořské výšce 3 821 m.n.m. a je to největší jezero Jižní Ameriky. Jeho západní část připadá Peru, východní Bolívii. Jezero je 194 km dlouhé, až 64 km široké a dosahuje hlouby až 304 m. Je to nejvýše položené jezero s komerční dopravou na světě.
V přístavu nasedáme na turistickou výletní loď, ještě asi s dalšími deseti nebo patnácti lidmi z různých koutů světa a asi po půl hodině plavby přijíždíme k Uros, světoznámým umělým plovoucím ostrovům vytvořených z rostliny skřípinec.
Turisty se to tu jen hemží. Z lodi vystupujeme na jeden z desítek ostrůvků a místní průvodce nám dává zajímavý výklad o stavbě ostrovů a jejich historii. Ostrov, na kterém jsme, je prý přibližně 40 let starý, přičemž jejich životnost je zhruba 60 let. Tloušťka ostrůvku je 2 m a hloubka vody pod ním je 16 m. Máme možnost si to pomocí jednoduchých nástrojů změřit sami. Ostrovy prý začali zdejší lidé stavět po příchodu Španělů, aby se před nimi ukryli. Na většině z nich už dnes běžně nežijí a dojíždějí na ně hlavně kvůli turistům. Na ty ostrovy, kde stále žijí, výletní lodě nejezdí. Nepřejí si to.
Po výkladu s názornou ukázkou stavby ostrova podnikáme krátkou projížďku na jedné z místních typických lodí postavených ze stejného materiálu jako ostrovy. Cestu nám svým zpěvem asi v šesti jazycích, včetně japonštiny, zpestřuje čtyř nebo pětiletá holčička.
Po projížďce pak nasedáme zpět na naši motorovou loď a po dalších třech hodinách plavby, ve vzdálenosti asi 45 km od Puna, přistáváme u ostrova Taquile. Tento nevelký ostrov byl v roce 2005 díky textilnímu umění svých obyvatel zapsán na seznam UNESCO. Zvlášť zajímavé je, že zde pletou výhradně muži, kteří s tím začínají už ve věku kolem osmi let.
Po procházce po ostrově si dáváme oběd, při kterém nám náš průvodce povídá o místní kultuře, hlavně o již zmiňovaném textilním umění. Po obědě se pomalu přesouváme na druhou stranu ostrova. Jeho nejvyšší bod je ve výšce 4 050 m.n.m., takže procházka je dost náročná. Na druhé straně už na nás čeká zase naše loď a my vyrážíme na zpáteční cestu do Puna. Tam už si jen s bráchou dáváme v hotelu večeři a pár drinků a už nic nepodnikáme.
5. den (14.10.2012 ) – cestou z Puna do Cusca
Další den vyrážíme časně ráno na severozápad přes Altiplano směr Cusco. Asi po dvou hodinách jízdy zastavujeme v městečku Pukara, kde navštěvujeme místní malé muzeum, především s kamennými artefakty a keramikou z archeologických nalezišť z okolí. Pak ještě kostel Santa Isabel na náměstí městečka a vyrážíme dál.
Naší další zastávkou je Abra La Raya. Nejvyšší bod silnice směřující z Puna do Cusca. Ten leží ve výšce 4 335 m.n.m. a je tu živo. Očividně se jedná o oblíbenou zastávku návštěvníků Peru. Otevírá se tu krásná scenérie s pohledem na blízké zasněžené vrcholky hor. Je možné tu koupit spoustu suvenýrů, ale i praktických věcí, nebo udělat pár fotek s místními lidmi v typických krojích, pro které je 1 Sol, o který si řeknou za foto asi celkem dobrý příjem, pro návštěvníka pak zanedbatelná položka.
Pokračujeme dál a po zastávce na oběd přijíždíme do Raqchi, inckého archeolo-gického naleziště ležícího v nadmořské výšce zhruba 3 460 m.n.m.. Jsou zde celkem dobře zachované pozůstatky chrámu, obytných budov i velkého množství nezvyklých kulatých skladů. Je to tu opravdu působivé. Prohlídce věnujeme něco přes hodinu a pak pokračujeme v cestě. Do Cusca nám zbývá ještě asi 120 km.
Naší dnešní poslední zastávkou je Ruta del Barroco Andino. Honosný kostel se zlacenými oltáři a působivými malbami, ale časem značně rozkradený. Bohužel se ani zde, jako obvykle, nesmí fotit a tak bereme zavděk alespoň pohlednicemi.
Něco po šesté konečně přijíždíme do Cusca. Cusco má podle sčítání z roku 2007 zhruba 360 tis. obyvatel, ale aktuálně bude toto číslo již mnohem vyšší. Cusco je od roku 1983 zapsáno na seznamu UNESCO a je jednou z hlavních turistických destinací Peru. Ročně ho navštíví asi 2 mil. návštěvníků. Cusco leží ve výšce kolem 3 400 m.n.m. a bylo hlavním městem incké říše (13. století - 1532). Příchod Španělů v roce 1533 byl pro město zničující. Španělé zbořili většinu inckých budov a jejich základy pak použili pro stavbu svých budov.
Po příjezdu do Cusca, už za tmy, se na náměstí Plaza de Armas, jak se jmenuje asi každé hlavní náměstí v Peru, setkáváme dalším průvodcem, Robertem. Pak se jdeme ubytovat do hotelu Hatum Wasi, necelých 100 m od náměstí. Hotel je hezký, v koloniální architektuře, ale moc dobrý dojem z něj nemáme. Hlavně asi kvůli servisu a tak. Večeři si dáváme v restauraci naproti hotelu a já si tu přivodím pěknou kocovinu. Je to totiž asi první místo, kde mají víno, domácí ale dobré, za rozumnou cenu. J Víno a pivo je tu obecně hodně drahé. Naproti tomu mají v Peru levné a výborné třtinové rumy. Láhev v obchodě vyjde stejně, jako láhev vína, takže co budeme popíjet po zbytek večerů naší cesty je celkem jasné. J
6. den (15.10.2012 ) – památky v okolí Cusca
V devět ráno vyrážíme na prohlídku několika archeologických památek v okolí Cusca. Začínáme u nejvzdálenějšího a nejvýše položeného Tambomachay ve vzdálenosti asi 8 km od Cusca. Leží ve výšce přes 3 700 m.n.m.. Účel Tambomachay není úplně jistý. Uvádí se, že jde o vodní chrám, lázně pro inckou elitu, vojenskou základnu, nebo vše dohromady. Vstupenka, kterou zde kupujeme za 70 Sol platí i pro další tři památky, které dnes ještě navštívíme.
Z Tambomachay pokračujeme asi 1 km níže k pevnosti Pukapukara. Ta je známá také jako červená pevnost díky materiálu, z kterého je postavena a pravděpodobně sloužila k ostraze přístupové cesty do Cusca. Samotná pevnost není nijak zvlášť zajímavá, ale je odsud nádherný výhled do údolí.
Další naší zastávkou je Q'enqo, labyrint a obřadní místo kousek nad Cuscem, založené na přirozeně se vyskytujících skalních útvarech. Můj dojem z tohoto místa je, vzhledem k vizuálnímu srovnání s ostatními památkami, které jsme dosud viděli, že podobným účelům sloužilo už dávno před Inky. Kecat do toho archeologům ale nebudu.
Po prohlídce Q'enqa pokračujeme k pozůstatkům pevnosti Sacsayhuaman. Ta byla podle posledních zjištění archeologů z roku 2008 postavena lidmi domorodé kultury Killke někdy kolem roku 1100 n.l.. Inkové pak komplex přestavěli a rozšířili. Sacsayhuaman je na první pohled opravdu monumentální stavba, a to se prý zachovala zhruba jen pětina z jejího původního rozsahu.
Z Sacsayhuamanu už jedeme zase do Cusca. Tam nás ještě čeká prohlídka Qorikanchi. Název Qorikancha pochází ze slov Quri Kancha, což znamená Zlatý chrám, původně pak Inti Kancha nebo Inti Wasi, Chrám slunce nebo Dům slunce. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších chrámů v Cuscu a zřejmě i v celé incké říši. Jeho stěny i podlahy byly kdysi pokryty zlatem a přilehlé nádvoří bylo plné zlatých soch. Když Inkové platili Španělům pověstné výkupné za jejich zajatého vládce Atahualpu, pocházela většina zlata právě odsud. Incký panovník byl nakonec stejně zavražděn a chrám byl zbořen. Na jeho základech Španělé postavili kostel a klášter Santo Domingo. Jeho stavba trvala téměř století. Je opravdu zajímavá a rozhodně stojí za návštěvu.
Po prohlídce si dáváme pozdní oběd v jedné z místních restaurací a na cestě zpět do hotelu nás doprovází pěkná bouřka. Pobíháním z pod střechy pod střechu, broděním potoků vody valící se po ulicích se pomalu dostáváme do hotelu. Tam se přicházíme něco kolem čtvrté. Dnes už to asi na žádné další poznávání nebude a tak se jdeme válet.
7. den (16.10.2012 ) – cesta k Machu Picchu
Ráno necháváme kufry na recepci hotelu a nalehko vyrážíme z Cusca do Aguascalientes, městečka pod Machu Picchu. Cestou navštěvujeme záchranou stanici zvířat zabavených pašerákům, odkoupených od soukromých majitelů, zraněných a podobně. Starají se tu o alpaky, vikuně, ary a spoustu jiných papoušků, dravé ptáky, menší savce i pumu. Je to leckdy žalostný pohled, tak alespoň přispíváme každý několika Soly na péči o ně.
Naší další zastávkou je městečko Pisac (také Pisaq). Tady navštěvujeme obrovské indiánské tržiště s produkty snad z celého Peru. Je tu všude spousta kýčů pro turisty, oblečení, ale i starožitnosti, umělecké předměty, krásné šperky ze stříbra, minerály a spousta dalšího. Asi každého tu něco zaujme. Smlouvání je jako všude nutností. V okolí města se nachází i několik archeologických lokalit, na ty nám ale bohužel nezbývá čas. Já osobně bych jim dal přednost. Po asi dvou hodinách strávených na tržišti, z kterého jsme stihli prohlédnout tak polovinu vyrážíme na další cestu.
Asi po hodině jízdy zastavujeme na výborný oběd v pěkné turistické restauraci a poté o kousek dál, u malého domku u silnice, kde se z fermentované kukuřice dělá Peruánci oblíbený, nepříliš silný alkoholický nápoj Chicha. Ochutnáváme ho i v několika různých příchutích. Řekl bych nic moc, ale pít se to dá. Mimo jiné se tu dozvídáme i něco o tradičním skladování a konzervaci potravin, především brambor a kukuřice. Mě osobně ale asi nejvíc zaujaly vyzdobené lidské lebky u vchodu. Že by příbuzní?
Po dalších asi dvaceti minutách jízdy přijíždíme do města Ollantaytambo. Nachází se tu známé a hojně navštěvované incké památky a město slouží také jako výchozí bod pro návštěvu Machu Picchu. My bohužel máme čas jen na krátkou prohlídku města, protože musíme stihnout vlak, který nás právě pod Machu Picchu odveze. Silnice dál nevede. U vlaku se musíme prokázat jízdenkou i pasem. Jízdenka, kterou máme zajištěnou dopředu, stála 48 USD (jedna jízda) a v ceně je drobné občerstvení. Jde to ale asi i mnohem dráž, jak jsem tak nakoukl do dalších, luxusnějších vagónů. Každý má své předem určené místo a vlak je úplně plný. Cesta trvá asi hodinu a půl a do Aquas Calientes, městečka pod Machu Picchu, přijíždíme už za tmy. Ubytováváme se v hotelu Killa Inn, který se mi líbí. Ještě jdeme společně na večeři do jedné z místních restaurací a pak už rovnou spát. Ještě k restauracím v Aquas Calientes - všude tu po návštěvnících chtějí nějaký turistický poplatek, který se pohybuje mezi 5-15 Sol. Poprvé jsme to zjistili až při placení a to jsme se kvůli tomu i docela pustili do obsluhy, protože jsme na to nebyli dopředu upozorněni a nakonec jsme ho neplatili.
8. den (17.10.2012 ) – Machu Picchu
Už v šest ráno vyrážíme z hotelu a po pár metrech se přidáváme do asi 100 nebo 150 m dlouhé fronty, ve které čekáme asi půl hodiny na minibus. Ten nás má vyvézt nahoru k Machu Picchu. Obousměrná jízdenka stojí 17 USD a také ji máme zajištěnou dopředu. Minibusy jezdí kyvadlově skoro celý den. Dá se jít samozřejmě i pěšky, ale to mi přijde, jako zbytečné trmácení se, na úkor času stráveného nahoře. Jízda po rozbité prašné cestě trvá asi půl hodiny a chvílemi trnu, když se podívám do propasti, která se pod námi neustále prohlubuje. Nahoře nás vítá mlha a mám obavy, že toho asi moc neuvidíme. Prokazujeme se vstupenkou za 128 USD a procházíme branou Machu Picchu.
Machu Picchu je jistě nejznámější záležitostí Peru a leží asi 80 km severozápadně od Cusca, ve výšce zhruba 2 430 m.n.m.. Většina archeologů věří, že město bylo postaveno pro inckého vládce Pachacutiho (1438-1472). Inkové město pravděpodobně opustili krátce po dobytí Peru Španěly a byť bylo místním známo, pro naši civilizaci jej znovuobjevil až v roce 1911 americký archeolog Hiram Bingham. Španělé město pravděpodobně nikdy nenalezli. Machu Picchu bylo postaveno v klasickém inckém stylu z části z přesně opracovaných kamenných kvádrů volně pokládaných na sebe bez použití malty nebo jiných pojiv. Původní jméno města není známo. Název Machu Picchu pochází od hory, která se nad ním tyčí. Machu Picchu bylo v roce 1983 zapsáno na seznam UNESCO.
Mlha se naštěstí brzy roztrhává a průvodce Roberto, který je s námi už od Cusca, nás provádí městem. Dává nám obsáhlý a zajímavý výklad, ale já spíš pobíhám okolo a fotím. Téměř každé místo je zde zajímavé až pozoruhodné. Neustále tu probíhají vykopávky, takže máme i možnost vidět archeology při práci. Prohlídka s Robertem trvá asi tři hodiny a pak máme ještě několik hodin na samostatný pohyb po městě. Ještě by tu byla také možnost výstupu na horu Huayna Picchu na severním konci města, alek tomu bychom potřebovali rezervaci. Tu samozřejmě nemáme. Denně může na horu vystoupit jen 400 návštěvníků a to ve dvou skupinách a ani nevím, kolik to stojí. Určitě ne málo. Můžeme prý sice zkusit počkat u vstupu, jestli to někdo z návštěvníků nevzdá, což se asi stává docela často, protože výstup je opravdu náročný, ale i z toho důvodu to nezkoušíme. Navíc bychom z hory při pohledu na město měli sluníčko přímo proti nám a tak by asi ani fotky za moc nestály.
Začíná to vypadat, že bude brzy pršet a je tu všude
hromada lidí a tak se asi
v jedenáct s bráchou a Michalem vracíme dolů do města. Dáváme si dobrý oběd,
pivo a kafe. Tentokrát jsme v restauraci na turistický poplatek dopředu upozorněni a
ani není nijak nepřijatelně vysoký, takže žádný problém. Michal pak vyráží
kamsi na internet, připravovat nějakou další cestu a my s bráchou míříme zabít
čas na místní tržnici. Mezitím se spustil pěkný liják, tak jsme docela rádi, že
jsme dole pod střechou. Později odpoledne si vyzvedáváme na hotelu věci a v
sedm večer jsme všichni ve vlaku zpět do Ollantaytamba. Poté nás čekají ještě
necelé dvě hodiny jízdy tranzitem zpátky do Cusca do našeho hotelu. Tam si
vyzvedáváme kufry, které jsme zanechali na recepci a zase se ubytováváme.
9. den (18.10.2012 ) – cesta do NP Manu
Další den vyrážíme jako obvykle brzy ráno, zase nalehko, směrem na sever do amazonské nížiny. Tentokrát je naším dalším cílem národní park Manu. Už asi po hodině jízdy sjíždíme z nové asfaltové silnice na prašnou cestu a krajina je čím dál tím pustější, liduprázdnější a působivější. Asi po třech hodinách jízdy, kolem desáté dopoledne, zastavujeme u archeologického naleziště Ninamarka. Jedná se o množství pohřebních kamenných věží, ležících v nadmořské výšce kolem 3 750 m.n.m., z před incké kultury Lupaca (asi z let 1150 až 1250 n.l.). Je to výjimečně působivé a fotogenické místo. Trávíme tu asi půl hodiny a pak pokračujeme dál.
Krátce zastavujeme v městečku Paucartambo a poté se již krajina začíná měnit a pomalu zelenat. Blížíme se k východním svahům And. Vjíždíme do mraků, které se na této straně hor zarážejí a chvíli před jednou projíždíme branou národního parku Manu. Manu je největším národním parkem Peru a jeho rozloha je 15 328 km2. S přilehlou rezervací a "kulturním pásmem", po kterém se budeme následující dny zejména pohybovat, je pak rozloha chráněných území 18 811 km2. Manu je jedním z nejrozmanitějších národních parků na světě a od roku 1987 je také zapsán na seznamu UNESCO.
My se nyní nacházíme se ve výšce 3 560 m.n.m. a vjíždíme do ekosystému mlžného pralesa. Mlžné pralesy se nacházejí na úbočích některých hor a vrcholů v tropech a od deštných se liší především hustým podrostem. Ten v primárním (původním) deštném pralese není. Růst podrostu tu umožňuje dostatek světla, neboť stromy rostoucí na svazích dovolují jeho pronikání a netvoří nepropustnou klenbu, jako v pralese deštném. Ekosystém mlžného pralesa patří k nejméně prozkoumaným ekosystémům na naší planetě, zejména kvůli jeho obtížné dostupnosti a neprostupnosti.
Nyní nás čeká krkolomné klesání po úzké rozbité cestě, kdy se chvílemi raději ani nedívám z okna, protože pocit, že by se s námi mohl utrhnout okraj cesty a my se zřítili ze srázu dolů, mi je docela nepříjemný a přijde mi celkem pravděpodobný. J Po nějaké době zastavujeme na oběd, který pro nás připravují dva indiáni, kteří s námi, ještě s průvodcem Robertem a řidičem, jedou už z Cusca, aby nám v Manu vařili a pak pokračujeme v klesání. Ten oběd byl, mimochodem, výborný.
Pokračujeme dál a Michal nás cestou baví poutavou přednáškou o Malárii, jejích variacích, vývojových stádiích, přenosu a léčení. Dozvídáme se například, že brát antimalarikum Lariam před vstupem do malarické oblasti, jak se podle příbalového letáku má, nemá moc smysl, protože se jedná jen o zvykací dávku, aby člověk dopředu věděl, jak na něj bude reagovat. Je to pro organismus asi docela svinstvo. Když už jste ho ale někdy brali a snášeli ho dobře, je to zbytečné. Působí totiž až na určité vývojové stádium Plasmodií, parazitických prvoků, které malárii způsobují.
Po několika krátkých zastávkách, kolem půl páté, zastavujeme a rozdělujeme se. K našemu dnešnímu cíli, lodži San Pedro, je to už jen kousek. Většina z nás pokračuje pěšky, abychom se pokochali přírodou, zbytek pokračuje dál se zavazadly tranzitem. Asi po hodině chůze a intenzivního focení přicházíme k cíli. San Pedro Lodge leží ve výšce 1500 m.n.m. a působí na nás dobře. Jsou tu jednoduše ale hezky zařízené dvoulůžkové chatky a centrální větší společná budova s jídelnou, kuchyní, barem a vlastním personálem uprostřed džungle. Dáváme si sprchu, večeři a u baru pár panáků. Mě to po chvíli nedá, a vyrážím s čelovkou ven. Je to zvláštní pocit, být zas po dlouhé době v noci v džungli. Hrozně mi to chybělo. Procházím se stezkami kolem lodže a na každém kroku narážím na spoustu zajímavého hmyzu. Vracím se tedy pro foťák a zjišťuji, že všichni ostatní už šli spát. Vytáhnu ještě bráchu a trávíme v lese focením asi hodinu. Bohužel, jak už to bývá, jakoby se všichni podivuhodní živočichové před fotoaparátem někam schovali. I tak se nám ale daří udělat několik pěkných fotek. Spát jdeme asi v jedenáct.
10. den (19.10.2012 ) – Národní park Manu
Další ráno vyrážíme už v půl šesté na pozorovatelnu u tokaniště skalňáků andských. Je jen pár set metrů od lodže. Skalňák andský je asi 30 cm velký pěvec a je už dlouhou dobu národním ptákem Peru. Samci jsou jasně oranžově zbarveni s černým ocasem a křídly, samice jsou méně výrazné, nejčastěji hnědé. Bohužel nakonec vidíme jen jednoho samce a z dálky, takže ani fotky nic moc. Vracíme se do lodže, kde po snídani ještě chvíli pozorujeme kolibříky, kteří tu poletují kolem rozkvetlých keřů a kolem deváté pokračujeme v cestě dál do Amazonie. Škoda. Většina z nás by tu ráda zůstala alespoň o den déle, ale držíme se plánu cesty.
Asi po hodině jízdy přijíždíme do městečka Pilcopata, správního centra oblasti. Navštěvujeme tu místní, skoro strašidelnou, pekárnu a místního lékaře. Chvíli po jedenácté pak zastavujeme u jedné z malých legálních farem, zaměřených na pěstování koky. Tady se nám dostává od Roberta výkladu o koce i o troše související legislativy. Farma je mimo jiné zajímavá také přítomností mnoha ochočených zvířat. Pobíhá tu kolem nás chápan, kapibara, pekari, nosál, na stromě visí lenochod a něco tu žvatlá několik papoušků, včetně krásných arů.
Povzbuzeni čerstvými lístky koky pokračujeme v cestě do malého přístavu Atalaya na řece Madre de Díos. Odtud vyrážíme motorovou lodí po proudu řeky. Na lodi si dáváme oběd připravený našimi dvěma indiány a asi po hodině plavby po asi 50 m široké řece přistáváme u lodže Soga de Oro. Není tak pěkná, jako ta předchozí, ale dá se to. Je to větší dřevěná budova asi s osmi dvoulůžkovými pokoji s koupelnou, vedle je malá jídelna a ještě asi tři menší stavení. Ubytováváme se. Kolem lodže, která leží ve výšce asi 600 m.n.m. létá zase spousta krásných kolibříků, takže trávíme docela dlouhou dobu pobíháním za nimi s fotoaparátem.
Odpoledne přejíždíme na druhý břeh řeky a jdeme stezkou v džungli směrem k blízké vesnici. Cesta trvá asi hodinu. Během ní, k mému údivu, nacházím u cesty několik hřibů, téměř stejných, jako rostou u nás. Tady, v džungli… Míjíme menší, ale opravdu krásné jezero Machuwasi a u něj se rozhodujeme, jestli pokračovat dál do vesnice, nebo zůstat u jezera. Bohužel jsme s bráchou přehlasováni a tak jdeme do vesnice. Jsem z toho trochu rozladěný. Konečně jsme v džungli a volba většiny lidí je jít zase někam mezi lidi. Když dojdeme do vesnice, chvíli se řeší co dál, až se od místních dozvídáme, že se někde poblíž koná nějaká zábava. Ostatní se tam místním mototaxi jedou podívat, ale já s bráchou se vracíme raději zpět k jezeru. Mimo krásných pohledů na přírodu se tu motají i dvě krásné Francouzky, takže se nenudíme J.
S ostatními se shledáváme asi o dvě hodiny později. Jsme domluveni na projížďce po jezeře na malých vorech, které jsou tu zakotveny. Ty přes den slouží výdělku místních, ale už je pozdě a nikdo tu není. Vory si tedy půjčujeme sami a během stmívání přejíždíme na nejvzdálenější břeh jezera. Je to asi 200 m, ale s bidlem nám to zpočátku nikomu moc nejde. Na druhém břehu přistáváme už skoro za tmy a Roberto nás vede na procházku do džungle. Vzhledem k tomu, že jsme nepočítali s tím, že venku zůstaneme tak dlouho, skoro nikdo nemáme baterku. O to je to zábavnější. Místo ní se dá skoro použít jeden druh tesaříka, co tu poletuje a kterého si nejprve pleteme se světluškami. Když už je opravdu úplná tma, vracíme se zpět na jezero. Doufáme, že uvidíme nějaké kajmany. Nejsou ale asi vhodné podmínky a bohužel žádného nevidíme. Za to ale, co se hmyzu týče, nezažil jsem konkurenci ani na planinách v Grónsku a to už je co říct. J Na voru se střídáme tři o jednu čelovku. Vzhledem k tomu, že světlo hmyz obzvlášť láká, nikdo z nás jí dlouho mít nevydrží. Ostatní na zbylých třech vorech jsou na tom jistě stejně. Po projížďce po jezeře se vracíme k lodi a zpět do lodže. Tam nás čeká večeře, láhev peruánského rumu a postel.
11. den (20.10.2012 ) – Národní park Manu
Další den vyrážíme v šest ráno na pozorování amazoňanů. Je to asi deset minut plavby po proudu. Krytá pozorovatelna je uprostřed řeky. Na naše objektivy je ale od vysokých jílových břehů, na kterých papoušci doplňují minerály, bohužel příliš daleko. Na pozorovatelně jsme ještě s několika dalšími lidmi asi ze dvou lodí z okolních lodží. Mimo množství amazoňanů tu vidíme i modré ary. Je to hezké, ale jak už jsem psal, bohužel daleko.
Asi po hodině jsme zase zpět v lodži a dáváme si snídani. Po ní vyrážíme po proudu řeky k nedalekým termálním pramenům. Cestou nás asi hodinu zdrží shánění benzínu a Roberto z nás ještě tahá nějaké peníze. To se nám moc nelíbí, ale není to zas tak moc, tak rezignujeme. U pramenů jsme něco před dvanáctou. Jedná se malé umělé jezírko vytvořené hrází na potoce, do kterého přitéká velmi horká voda silně páchnoucí po síře. Je tu dokonce i převlékárna. Na rozdíl od ostatních chvíli váhám. V tomhle vedru se mi do horké vody moc nechce, ale nakonec se přeci jen odhodlám a koupel je docela příjemná. Jezírka si užíváme asi hodinu a pak si opodál, v domku místní rodiny, dáváme oběd. Této rodině patří i sirné jezírko a platíme jim myslím 10 nebo 15 Sol za koupel.
Pak vyrážíme na zpáteční cestu k lodži. Plavba zpět proti
proudu trvá podstatně déle. Ještě se cestou zastavujeme v jedné vesnici, kde
neodolám a od místního řezbáře kupuji asi za 25 Sol luk a šíp vyrobený z
palmového dřeva určený k rybolovu. Je velký jako já. Říkám si, že o něj při
přepravě možná přijdu, ale risknu to. Někdo mi dokonce říkal, že takový luk
viděl někde v obchodě asi za 100 Sol. Nákup takovýhle předmětů přímo od indiánů,
kteří je v džungli vyrábějí je nesrovnatelně výhodnější, než
u obchodníků v civilizaci.
V lodži jsme asi v pět a po večeři ještě s bráchou trávíme asi dvě hodiny focením nočního života v okolní džungli. Tentokrát se nám docela daří.
