Úvodem, než se dostanu k popisu samotné cesty, něco o Grónsku. Grónsko je autonomní součástí Dánského království, má vlastní vládu a parlament (od roku 1979) a jeho hlavním městem je Nuuk, které se nachází najihozápadním pobřeží.
Grónsko je největší ostrov naší planety a jeho břehy omílá Atlantský a Severní ledový oceán. Zhruba 85% pevniny je trvale pokryto ledem a jeho mocnost dosahuje přes 3 000 m.
Co se týče obyvatelstva, první známky osídlování Grónska se datují do období cca 3 000 let př.n.l., kdy přicházejí předci prvních Inuitů (Eskymáků) přes Beringovu úžinu z Asie na Aljašku. Kolem roku 2 500 př.n.l. pak přicházejí první stálí indiánští obyvatelé z Aljašky a Kanady. Kolem roku 875 pak objevují Grónsko Vikingové a od roku 986 zakládají první osady v jihovýchodní části ostrova. Kolem roku 1550 však potomci Vikingů z ostrova mizí.
Nové evropské osídlení začíná od roku 1721 (norská misie) a roku 1814 se Grónsko dostává pod dánskou nadvládu. V současnosti má Grónsko něco přes 56 tis. obyvatel, z toho jsou cca 90% Inuité a míšenci.
Asi nejznámějším zástupcem grónské fauny je lední medvěd. Ten se vyskytuje hlavně v severních oblastech, předevšímv Severogrónském národním parku, který je také největším národním parkemna světě.
Dalším zástupcem místní
fauny je tur pižmoňový (také pižmoň východní, nebo pižmoň severní). Ten se vyskytoval původně jen
v severních oblastech, ale v 60. letech bylo menší stádo přemístěno na západní pobřeží,
kde se dobře aklimatizovalo a rozmnožilo.
Ve velkých stádech se na západním pobřeží vyskytují také sobi, v severních oblastech polární vlk a velmi hojně zde žijí sněžný zajíc a polární liška.
Mořské oblasti obývá několik druhů velryb, mroži a tuleni.
Pro leteckou cestu do Grónska je v současnosti možné zvolit jednu ze dvou společností, a to Air Greenland, která létá z Kodaně, nebo Air Iceland, která létá přes Reykjavík na Islandu.
My jsme se rozhodli pro let přes Kodaň, a tak 30. května 2012 začíná naše cesta. Záměrně volíme tento relativně brzký termín, abychom sevy hnuli turistické sezóně. Naším cílem je letiště Kangerlussuag Sonde Stromfjord (SFJ), bývalá americká vojenská základna v jihozápadní části ostrova a zároveň největší grónské letiště. Odtud máme v plánu vyrazit po svých na východ k Russellovu ledovci a zpět. Teplota by se nám měla pohybovat cca od -1°C v noci po cca 16°C přes den
(zdroj: http://www.wunderground.com/global/stations/04231.html).
1. den
Budík zvoní ve tři ráno a já se mírnou kocovinou hrabu z postele. Koukám na 80l batoh, který jsem nacpal k prasknutí včera a říkám si „a jéje“. Přemýšlím, že bych ještě zredukoval foto výbavu, ale nakonec nad tím mávnu rukou. Určitě by mě to pak štvalo. Letadlo letí ve čtvrt na osm, tak si dávám redbull, druhý a třetí do kapsy, vyzvedávám Pavla a vyrážíme naletiště. Tam se scházíme s Oldou a Pepou no a za chvíli už sedíme v letadle směr Kodaň.
Po přistání a chvíli odpočinku vyrážíme městským autobusem do centra. Máme v Kodani celý den, který trávíme couráním po městě a který zakončujeme malou večeří u moře poblíž letiště.
Kolem osmé pak na letišti hledáme nějaké pohodlnější místo k přenocování. Lavičky v Burger Kingu v letištní hale budou muset stačit. No, netrvá to dlouho a vyhazují nás kvůli úklidu, tak bereme zavděk podlahou v hale.
2. den
Ráno po troše přerušovaného spánku sbíráme síly a vydáváme se k odletu. Odlétáme v devět a po cca pěti hodinách letu přistáváme v 9:40 místního času v Kangerlussuaqu. Časový posun oproti Kodani je -4 hod.
Kangerlussuaq leží nad polárním kruhem v nadmořské výšce 53 m a asi 120 km od západního pobřeží v časovém pásmu -3. Jeho přesná poloha je 50° 43' 11'' W zeměpisné délky a 67° 0' 43'' N šířky. Přestože je v Kangerlussuaqu největší a mezinárodní letiště Grónska, leží v naprosté pustině. Jedná se o tundru až polopoušť. V současnosti tu žije něco kolem 500 obyvatel,kteří žijí především z cestovního ruchu. Kangerlussag leží na konci 185 km dlouhého SondeStromfjordu začínajícího u města Sisimiut (Simiutaq).
Když vystupujeme z letadla, nestačíme se divit. Z nějakých 20°C jsme po chladné Kodani docela překvapeni. Děláme několik povinných fotek letadla a zkoumáme malé letiště asi se třemi nebo čtyřmi obchody a restaurací a kupujeme místní mapu za 99,- DKK.
Začíná to tady pro mě dost nepříjemně, když mi z ramene sklouzne foťák a rozbiji tak jeden z objektivů, které s sebou táhnu, ještě ke všemu půjčený. Mám zase vyděláno. Ach jo :-/ No, musím se od téhle nepříjemnosti pokusit odprosit, abych si tím nekazil cestu. Dáváme si kafe, akdyž s ním vyjdeme na terasu restaurace, hned se na nás vrhnou hejnakomárů, kteří mizí jen při poryvech větru. Máme sice síťky proti hmyzu naobličej, ale dokupujeme v obchůdku na letišti ještě dva repelenty za dalších myslím 99,- DKK za jeden. Opravdu jsme je využili. Jinak v letištní restauraci se dá za přijatelnou cenu najíst a hned vedle letiště je i obchod, kde se dá dokoupit jídlo a nějaké to vybavení.
Zkoumáním městečka se v tuhle chvíli moc nezabýváme. Přebalujeme batohy a za mého občasného tlučení hlavou o zeď a nadávání netrpělivě vyrážíme kolem dvanácté na cestu k Russelově ledovci. Už po pár metrech nám dochází, že s tím, co máme na zádech, to nebude úplně snadné. Jdeme po jediné prašné cestě, která vede na východ k ledovci, obsypáni komáry a zaúporného horka. Kolem nás sem tam projede nějaké terénní auto, ale čím dál jsme, tím je jich míň.
Síly nás začaly opouštět docela brzy. Já, vč. foto výbavy na zádech, nějakých 25-26kg, Pavel na tom s tou svou nebyl o moc líp. Je to těžký koníček :-) Po několika kilometrech zastavujeme k odpočinku u chaty, která je kousek u cesty mezi dvěma jezery a přemýšlíme, jestli se utábořit a pořádně si po té letištní anabázi odpočinout, nebo pokračovat dál. Je tu krásně, ale nakonec se rozhodneme pokračovat.
No, nebyl to zrovna nejlepší nápad. Po dalších několika km nám došly síly i voda. Trochu jsme ten úvod nedomysleli. Další jezera, která jsme po cestě míjeli, nám nepřišla, že by měla pitnou vodu a ani jsme nenarazili na vhodné místo k utáboření. Když jsme došli k jezeru, které už vypadlo slibně, zjistili jsme, že je plné nějakých podivných hub vypadajících jako píchavky, které tam, vzhledem k nějakým kontejnerům,byly nepochybně uměle vysazeny. Po dlouhém váhání mezi dalšími asi 10 km a 1,5 cm na mapě přes kopeck jezerům Sanningasoq a Aajuitsup Tasia, kde jsme si byli jisti pitnou vodou, vyhrávají jezera. Další špatný nápad (při cestě zpět jsme zjistili, že v jezeru o cca 1 km dál byla voda v pohodě). Za každým dosaženým vrcholkem byl další a tak jsme se k jezerům dostali až něco před desátou místního času, takže pro nás vlastně, vzhledem k časovému posunu, ve dvě ráno a ještě po víceméně probdělé předchozí noci na letišti. U jezer vidíme našeho prvního, majestátního soba, ale nikdo z nás už nemá sílu sáhnout po foťáku. Dáváme dohromady poslední zbytky energie, vybíráme místo k utáboření (kousek od místa protábor označeném v mapě). Stany stavíme přímo na břehu jezera, děláme si nějaké instantní jídlo a jdeme spát. Slunce nezapadá, maximálně se schová za kopec a je jen šero, ale i tak spím jako mimino.
3. den (1.6.)
Budím se v osm a hned vstávám. Kupodivu se cítím úplně fit a nic moc mě nebolí. Kluci ještě spí, tak beru foťák a vyrážím po okolí tábora.
Celý den jsme pojali odpočinkově. Válíme se a děláme pár krátkých procházek po okolí. To jsme měli udělat už včera u té chaty, nebo třeba v kempu u letiště. Všude tu narážíme na pozůstatky zvířat a spousty nábojnic. Nikde nejsou žádné vzrostlé stromy, jen skály a keře, takže odhad vzdálenosti je tu docela problém. Večer děláme oheň. Dřeva a bordelu se v okolí tábora po lovcích válí docela dost.
4. den (2.6.)
Další den dopoledne vyrážíme na další cestu, tentokrát po pěšině kolem jezera Aajuitsup Tasia, které má asi 10 km na délku. Je to cesta na celý den. Chceme se utábořit na druhé straně, poblíž dalšího místa označeného na mapě jako tábořiště. Já s Pavlem vyrážíme dřív, asi v deset. Vstávali jsme brzy a Oldovi s Pepou hrozně trvá, než se vyhrabou :-). Kolem jedné se zastavujeme na oběd a kluci nás dohánějí. Po obědě pokračujeme dál a cestou vidíme naše první pižmoně. Jsou ale hrozně daleko a honit se nám je nechce. Pižmoň je velké turovité zvíře podčeledi kozy a ovce a může vážit až 400 kg a v kohoutku může mít až 150 cm. Není prý radno se k nim příliš přibližovat, protože mohou zaútočit. Říká se, že nejmenší bezpečná vzdálenost je cca 50m. No, kdybych už zas nebyl z té cesty tak utahanej, tak zahodím batoh, vezmu foťák a běžím za nimi :-). V sedm večer pak přicházíme na místo, kde stavíme tábor. Zase přímo na břehu jezera a u žulových balvanů s nádhernými kresbami. Poblíž je tentokrát asi 11 stanů, ale nikde ani noha. Pravděpodobně slouží výzkumníkům, nebo jsou možná pronajímány turistům od jedné nebo dvou místních cestovek z Kangerlussuaqu. Za neustávajících útoků komárů děláme večeři a jdeme spát. Jsme asi ve 2/3 cesty.
5. den (3.6.)
Kolem jedenácté vyrážím zase o chvíli napřed na další část cesty. Nechce se mi vyrážet až v poledne a nemám trpělivost čekat na kluky. Nejraději bych vyrazil hned ráno. Navíc se zdržuji focením, takže mě stejně brzy dohoní. Po necelé hodině dorážím k ledovcovému splazu. Je to neskutečná nádhera. Takový dojem jsem nečekal. Sedím snad dvacet minut a jen zírám. Mezitím mě doženou ostatní a zas pokračujeme dál po prašné cestě, z které jsme první den sešli a která jezero AajuitsupTasia obíhá z druhé strany, než jsme šli my. Jdeme podél ledovce a ledovcové řeky, na které je několik vodopádů. Pozdě odpoledne míjíme jednu zařízenou vyhlídku u ledovce překvapivě i s čistým suchým WC a po pár stech metrech přicházíme k další u dvou velkých vodopádů (Israndsdalen), kde jsou lavičky a gril i jezero s pitnou vodou.
S Pavlem se věnujeme focení vodopádů a Olda mezitím někde najde pytel grilovacího uhlí. Využíváme toho tedy a ugrilujeme si polívku:-). Poté vyrážíme dál. Míjíme několik dalších jezer a přecházíme po mostě ledovcovou řeku. Voda odtékající z ledovce a v jezerech, kterými protéká, není pitná, nese sebou spoustu nečistot. Je to vidět na první pohled. Po další chvíli chůze do strmého kopce konečně narážíme na soby, kteří jsou dostatečně blízko na focení a tak za nimi i přes únavu s Pavlem docela dlouho pobíháme :-). Nakonec se u dalšího z jezer, kde nám voda přijde pitná, utáboříme. Vodu ale pro jistotu převařujeme, nebo filtrujeme. Celý den jsme šli do kopce a jsme v podstatě v cíli. Zítra vyrazíme nalehko po okolí a na ledovec.
6. den (4.6.)
Probouzím se jako vždy i přes časový posun, stejně jako doma, před osmou místního času. S Pavlem pak zase nalehko vyrážíme po okolí. Na cestě okolo nás projíždí nějací Američané, se kterými se Pavel dává chvíli do řeči. Jsou to pravděpodobně studenti, co tu dělají nějakév ýzkumy. Různých měřících a geodetických zařízení je v okolí docela dost. Pavel má nohy samý puchýř, tak se po nějaké době vrací do tábora a já pokračuji dál. Cestou narážím na Pepu a Oldu a tak se k nim přidávám a zase po cestě jdeme směrem k jejímu konci. Vede přímo na ledovec. Po cestě narážíme na připravovanou, ale dosud sbalenou základnu a malý buldozer, nepochybně k úpravě cesty. Ale zase nikde nikdo. Nakonec přicházíme k ledovci a vstupujeme přímo na něj. Opět narážíme na nějaké vybavení, děláme pár fotek, kocháme se výhledem a po chvíli vyrážíme zpět do tábora, kam přicházíme kolemtřetí odpoledne.
Najím se a jdu si chvíli lehnout. Kus od nás je ještě celkem velké jezero, do kterého ústí ledovcový splaz a kam se chci podívat při světle dobrém na focení. Myslím si, že to bude stát za to. Čekáme tedy do pozdního odpolednea asi v půl šesté s Pavlem vyrážíme. Pepa tentokrát zůstává v táboře, Olda vyráží chvíli za námi. K jezeru přicházíme po pár minutách. Je to jen pár set metrů, i když na mapě to vypadalo dál. Procházíme se po skalách nad jezerem, a i když to vypadá náročně, rozhodneme ses Pavlem sejít až dolů k jeho břehům a dojít podél něj až k ledovcovému splazu. Olda se raději vrátil do tábora, ale já s Pavlem tentokrát rozhodně zvolené cesty nelitujeme. Je to jednodušší, než to vypadalo a pohledy, které nás dole čekají, jsou neskutečně nádherné. Úplně jiný svět, jsme naprosto fascinováni.
Do tábora se vracíme před devátou a děláme si večeři. Další instantní polévka. Začínají mi lézt krkem. Když si pak čistím zuby, vidím v jezeře, u kterého táboříme, potěr. Kde je potěr, jsou i ryby. Jezero, jako jedno z mála, už není pokryté ledem a tak Pepa zkouší nahodit pytlačku, kterousi pro tuhle příležitost vezl. Bohužel nic nechytil a tak jídelníček hned tak nezměníme.
7. den (5.6.)
V pět ráno mě ze stanu vyhání pod širák Pavlovo chrápání. Zlatý komáři. Dopoledne vyrážíme na cestu zpět. Jdeme stejnou cestou, kudy jsme přišli, téměř bez zastávky, zpět do našeho předposledního tábora ujezera Aajuitsup Tasia. Dnes je první den zataženo. Když večer dorazíme k jezeru, usazujeme se na břehu jezera o pár set metrů dál, než jsme byli minule, na místě blíž k cestě. Včera jsem to vyzkoušel a dnes už bivakujeme pod širákem všichni.
8.
den (6.6.)
Nějak dnes nemůžu spát. Asi moc energeťáku a hroznovýho cukru. O půlnoci se tedy s Pepou, který je na tom stejně a navíc má absťák, protože mu došly cigarety :-), balíme a vyrážíme směr letiště. Jaké násčeká překvapení, když hned za první skálou málem vrazíme do pižmoně. Setkání je to tak na 10 m. Chvíli stojíme, koukáme na sebe, čekáme, kdo a co udělá... Nikdo nic, tak vytahuju foťák a pižmoň samozřejmě bere roha. Na dobré fotky je bohužel moc šero, přesto ho chvíli s foťákem pronásleduji, než mi dá najevo, že se mu to nelíbí. To pak pro změnu beru roha já :-). Za další zatáčkou narážíme na další, tentokrát samici s mládětem. Je o trochu dál, tak dvacet metrů, ale kvůli mláděti jsme raději obezřetnější. Nechce se jí ustoupit, až po pár minutách a pár krocích směrem k nim. Chvíli jdou podél cesty naším směrem a pak zlehka mizí v kopci, který jsme první den v horko těžko přelézali.
Trmácíme se dál, ale v „noci“ se jde docela dobře a je to většinou z kopce. Po nějaké době přicházíme k vraku letadla. Jsme tak v půlce cesty a začínáme být unaveni. Na letiště dorá žíme kolem sedmé ráno. Ušli jsme cca 25 km a jsme naprosto vyčerpaní. Poslední tak dva km jsem se už skoro plazil a už jsem ani nevnímal změnu prostředí, která proběhla za ten týden, kdy se krajina z hnědé změnila na zelenou s koberci fialových kvítků. Být to na mě, uděláme tábor u té chaty, o které jsem už psal, ale Pepovi chyběly cigára a toho táhlo :-).
V letištní restauraci si dáváme snídani, kafe a přemýšlíme o ubytování na poslední dvě noci. Hotel přímo na letišti je mimo naše možnosti. 1500,- DKK (kurz je nějakých 3,40 Kč za 1 DKK) za dvoulůžkový pokoj na noc, to nedáme. Ještě se hodláme podívat na místní kemp a hostel a pak uvidíme. To ale až se trochu zmátoříme. Pavel s Oldou dorazili asi v jedenáct. Něco si stopli asi v půlce cesty, tak jsem jim trochu záviděl. Na druhou stranu jsem ale na sebe byl docela hrdej, že jsem to zvládnul :-). Společně se vyrážíme podívat do dalšího nejbližšího hotelu Polar Lodge. Cena za dvoulůžkový pokoj je tu ale taky vysoká. Myslím, že 795,- DKK. Součástí tohoto hotelu je i kemp opodál, což je plácek s grilem a lavičkami. Cena je 75,- DKK vč. možnosti použití sprchy v hotelu. Ještě se s Pepou jdeme podívat na druhou stranu Kangerlussuaqu, prý tam má být levný hostel. Nacházíme tam nějakou kůlnu za 225,- DKK na noc a pak hotel nebo ubytovnu, která vypadala trochu líp, nedaří se nám ale zjistit cenu. Nikde žádná obsluha, ani ceník. Vracíme se zpět a rozhodujeme se pro nejlevnější variantu – kemp. Já s Pavlem si platíme obě dvě zbývající noci, Pepa s Oldou jen jednu s tím, že druhou přenocují na letišti. Těším se na sprchu. Ještě děláme menší průzkum Kangerlussuaqu. Hned za letištěm je větší obchod, jakási fast food picérie a několik obchodů se suvenýry a outdoor vybavením. V jižní části Kangerlussuaqu jsou nějaké obytné a technické budovy, ubytovna, bar, kostel... takové zvláštní neutěšené místo. Ještě je tu třetí část, ale tam jsme se podívat nebyli. Zítra chceme s Pavlem zkusit pižmoní safari, které nabízí jeden z obchodů na letišti. Jdu spát snad už v šest, byl to náročný den. Docela se ochladilo a prší.
9. den (7.5.)
Kemp je sice hned vedle letištní dráhy, ale není tu velký provoz, tak to nevadí. Spalo se mi dobře. Dnes je zase zataženo a teplota klesla na 9°C. S Pavlem vstáváme zase kolem osmé a jdeme na snídani a zamluvit to safari. Dnes je v nabídce od 10:30 do 12:00. Včera bylo od 9:30 do 11:00 a ještě od 12:00 do 13:00. Platíme za něj v obchůdku naletišti 250,- DKK a dobu do odjezdu si krátíme kafem v letištní restauraci.Chvíli před odjezdem jdeme na smluvené místo vedle letiště, kde nás vyzvedne řidič a průvodce v jedné osobě. Jede nás šest, ale moc se nám nedařilo. Viděli jsme jednoho pižmoně a ještě jen z velké dálky, takže vyhozené peníze .Nedat je ale, tak by nás nejspíš stejně mrzelo, že jsme to nezkusili. Vracíme se do kempu, děláme si oběd a jdu se válet. Odpoledne se pak už jen poflakujeme a pomalu se připravujeme na cestu domů. V nabídce na letišti byly ještědalší možné výlety, Islandsisen – ty vyhlídky s WC a grilem, o kterých jsem psal, od 13:00 do 18:00 za 595,- DKK a Rundflyving, což je v podstatěcelá naše cesta vmáčknutá mezi 8:30 – 17:00 za 1295,- DKK vč. 25 min. naledovci. Dá se tu půjčit auto i kola. V Kangerlussuaqu je i malé museum, ale to jsme zjistili až pozdě a už nebyl čas. Rád bych se tam podíval.
10. den (8.5.)
Nemůžu dospat. Stan balím za deště. Pavel se rozhodl spátv boudě u kempu, aby mě prý nerušil chrápáním, tak to mám hned :-). Ochladilo se ještě víc, je nějakých 6°C a na vršcích kolem nás napadlo přes noc i trochu sněhu. V pravé poledneo dlétáme a do Kodaně dorážíme se čtyřhodinovým posunem ve 20:40 místního času. Čeká nás další nepříjemná noc na letišti a mě ještě chytla pořádná migréna, taksi to užívám.
Z Kodaně odlétáme další den ráno v 9:45 a v Praze jsme něco před jedenáctou. Těším se domů, ale už přemýšlím naddalší cestou.
